Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oranžový dorost nám dospívá. Nejen, že si smazali ze jména poslední slovo „KIDS“, ale i jejich tvorba se na aktuálním albu „I Am King“ výrazněji posunula. Do čistokrevné nespoutané energie, která vybuchovala v návalech frustrací na minulé desce album „Love Is Love/Return To Dust“ přichází nový prvek. Nevím, co se to s „klucíma“ a holkou stalo nebo spíše kdo jim co provedl, ale novinka je mnohem dusnější, depresivnější a nervóznější. Tam, kde v minulosti hnětaly jen hranaté, rezavé riffy a neurvalá živočišná pudovost, jsou dnes nahoukávající kytary a znepokojivé recitace.
Základ alba samozřejmě tvoří syrová hardcoreová rubanice, ve které se hobluje bez ladu a skladu, ale už jí nefouká do plachet hormonální nevybouřenost. CODE ORANGE obklopila temnota. Zřejmě to bylo nevyhnutelné, ta středoškolská rebelie se prostě po dvacítce vytrácí. Hrany obrušuje náraz na realitu. Jakoby kapela částečně ztratila ten svůj mladický drive, který z ní dělal na minulém albu naprosto neřízené tornádo. Neříkám však, že je to špatně. Ta zvláštní pachuť, která vyvolává mrazení, tu je naprosto na místě a kapele vlastně sluší.
Mnohem více pozornosti je věnováno zvuku a malým, ale velmi efektním domalovánkám. Ať už jde o noisové chřestění u titulní sladby „I Am King“ nebo takovou blbost, jakou jsou industriálně znějící budíky v druhé „Slowburn“. Tyto maličkosti na albu ale velice dobře fungují. Zaměření na celkovou náladu skladeb dělá z novinky dospělejší nahrávku, než byla to minulá. Spekulovat můžeme o tom, jestli je to dobře nebo ne. Přeci jen album „Love Is Love/Return To Dust“ pro mě mnohem čistěji zachycovalo esenci neotesané opravdovosti a ryzosti, kterou vlčí děti ze San Francisca do nosiče nacpali. Současný materiál je již přefiltrován, učesán a nasměrován jinam. Dá se říci, že má jiné kvality.
Nové album ve mně vzbuzuje jakousi příjemnou nejistotu. Špinavý hardcore, který v sobě má uhrančivou zvířeckost, závan nepochopené divnosti ve stylu KNUT i temnotu black metalu. Navíc ve zvukové formě, kterou dobrušoval sám Kurt Ballou z CONVERGE. Nezbývá než napsat, že se jim to všem zase povedlo.
1. I Am King
2. Slowburn
3. Dreams In Inertia
4. Unclean Spirit
5. Alone In A Room
6. My World
7. Starve
8. Your Body Is Ready...
9. Thinners Of The Herd
10. Bind You
11. Mercy
wow..necakal som nieco take vymakane od takych zabiakov :) vynikajuca zalezitost
+1 bod..cim viac to pocuvam tym sa mi to zda lepsie a lepsie..a to co stvaraju na koncertoch je uplne neuveritelne
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.